Přeskočit na obsah

Josef Suk mladší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. Josef Suk
Josef Suk (1957)
Josef Suk (1957)
Základní informace
Narození8. srpna 1929
Československo Praha, Československo
Úmrtí6. července 2011 (ve věku 81 let) nebo 7. července 2011 (ve věku 81 let)
Česko Praha, Česko
Příčina úmrtírakovina prostaty
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Žánryklasická hudba
Povoláníhudebník
Nástrojehousle
Aktivní roky1950–2002
VydavatelSupraphon
Oceněnínárodní umělec (1977)
medaile Za zásluhy mzz 1. stupeň (1999)
Řád čestné legie řčl V. třída (rytíř) (2002)
Čestné občanství Prahy 2 (2005)
National Artist
RodičeJosef Suk
PříbuzníAntonín Dvořák (praděd)
Jan Suk (nevlastní bratr)
PodpisPodpis Josefa Suka ml.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Josef Suk se ženou Marií

Josef Suk mladší (8. srpna 1929 Praha – 7. července 2011 Praha)[1][2][3][4] byl český houslista. Syn inženýra Josefa Suka (19. prosince 1901–29. listopadu 1951), majitele cukrovaru a amatérského houslisty a Marie Sukové, rozené Vlkové (18. srpna 1906–29. srpna 1938), vnuk skladatele Josefa Suka a pravnuk Antonína Dvořáka.

Dětství

[editovat | editovat zdroj]

Rané dětství Josefa Suka zasáhlo úmrtí matky, která byla nalezena mrtvá (střelná rána) ve stodole v Křečovicích. V té době měl jeho otec vztah se služebnou, kterou si později vzal za manželku.

Mládí a studia

[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1945 vstoupil na Pražskou konzervatoř, kde studoval v letech 1945–1951 u profesorů Jaroslava Kociana, Norberta Kubáta a Karla Šnebergra. Zejména studium u Jaroslava Kociana na něj mělo velký vliv. Pod jeho vedením pronikal do celého tajemství houslové hry, čerpal z vlastního Kocianova interpretačního umění a zblízka poznával jeho ušlechtilý způsob tvoření tónu. Již během studia v roce 1949 byl vyslán do Paříže a do Bruselu, aby tam reprezentoval mladou generaci českých houslistů. Absolvoval také čtyři semestry na AMU v Praze u prof. Marie Hlouňové a prof. Alexandra Plocka, poté však byl z politických důvodů vyloučen. „AMU byla tenkrát spíše vojenská a politická škola. Protestoval jsem například proti tomu, aby studenti museli kopat v zákopech. Při tom trpěly naše prsty a já chtěl být přece hudebníkem! Byl jsem proto po čtyřech semestrech vyloučen a za trest jsem měl nastoupit do Košic k vojenskému útvaru. V poslední chvíli jsem byl zachráněn a dostal jsem se do AUSu, kde jsem si dva roky odbýval vojenskou službu a mohl hrát na housle.“

„ Od samého počátku, kdy jsem dostal od svého tatínka housle, na mne doléhal onen zavazující pocit očekávání, dostojím-li přáním a nadějím, které do mě vkládali moji rodiče a tehdy ještě žijící dědeček. Tento velký závazek naplnění rodové tradice poté vroubil po všechny další dny celou mou vlastní uměleckou dráhu. Na jedné straně přede mnou možná pootvíral některé brány a cesty, na druhé ovšem znamenal také ne vždy lehké břímě. “
— Josef Suk, řeč při udělení titulu doctor honoris causa. AMU, Praha, 2003[5]

Koncertní kariéra

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1950–1952 působil jako primárius Pražského kvarteta a v období 1953–1955 jako koncertní mistr Činoherního orchestru Národního divadla, pak do roku 1957 jako sólista Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.

Pronikavého úspěchu dosáhl po sólovém koncertu v Praze 6. listopadu 1954. Jeho první zahraniční cesty vedly do USA, kam jej pozval George Szell, aby hrál s Clevelandským orchestrem. V roce 1958 vystupoval v Německé spolkové republice, Holandsku a Rumunsku, následovaly cesty do Francie a Belgie.

V roce 1960 mu byly státem zapůjčeny housle od Antonia Stradivariho „Duc de Camposelice“ z roku 1710, které věnoval československému státu Váša Příhoda. Hrál také na Stradivariho nástroj „Libon“ a housle „Princ Oranžský“, které postavil Giuseppe Guarneri del Gesu. Dlouhá léta také hrával na nástroj od Přemysla Špidlena.

V roce 1961 byl jmenován sólistou České filharmonie a absolvoval s ní mnohá zahraniční turné a řadu recitálů v jejích komorních cyklech. Spolupracoval s nejlepšími světovými orchestry, dirigenty a interprety, s nimiž nahrál mnoho gramofonových desek a CD a za své nahrávky obdržel řadu významných cen. Grand Prix du disque obdržel v Paříži za nahrávku Debussyho a Janáčkových sonát, za Dvořákovo trio Dumky s Janem Panenkou a Milošem Sádlem, za komplet Mozartových houslových koncertů s Pražským komorním orchestrem řízeným Liborem Hlaváčkem, za koncert Albana Berga a koncerty Bohuslava Martinů.

Věnoval se také hře na violu a nahrál Mozartovu Koncertantní symfonii, kde hraje part houslí i violy. S Českou filharmonií a dirigentem Dietrichem Fischerem-Dieskauem nahrál Berliozova Harolda v Itálii.

Jeho hra se vyznačuje nádherným plným sytým tónem, křišťálově čistou intonací a stylovou interpretací. Suk je jeden z nejlepších světových interpretů Bacha, Mozarta a Beethovena. Jeho nahrávky Dvořákova koncertu jsou vzorové.

V roce 1979 rozšířil svou aktivitu o pedagogickou činnost na Vysoké hudební škole ve Vídni, kde působil do roku 1986.

Komorní hra

[editovat | editovat zdroj]
Hrob Josefa Suka na Vyšehradském hřbitově

Vedle významné sólové dráhy se především zaměřil na hudbu komorní. Již jako student (1950–1952) působil jako primárius v Pražském kvartetu a roku 1951 založil Sukovo trio, pojmenované po svém dědečkovi, s nímž po boku klavíristy Jana Panenky a violoncellisty Josefa Chuchra absolvoval mnoho koncertů doma i v zahraničí a nahrál mnoho skladeb. S Janem Panenkou nahrál mimo jiné komplet Beethovenových sonát. Jejich nahrávka Šostakovičovy sonáty pro violu a klavír byla první na světě. Jako violista hojně spolupracoval také se Smetanovým kvartetem.

Významná je jeho spolupráce s prof. Zuzanou Růžičkovou, se kterou absolvoval mnoho koncertů a nahrál Bachovy a Händelovy sonáty. S Juliem Katchenem a Jánosem Starkerem nahrál Brahmsova tria, s Katchenem také Brahmsovy sonáty. Roku 1974, v roce stého výročí narození svého děda skladatele Josefa Suka založil Sukův komorní orchestr, jehož uměleckým vedoucím byl do roku 2000.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Byl držitelem titulu zasloužilý umělec a od roku 1977 národní umělec. V roce 1999 získal z rukou prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy I. stupně. V roce 2002 byl oceněn nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, Řádem čestné legie.

Pamětní deska na Karlově náměstí č. 5 v Praze

Zemřel v noci ze 6. na 7. července 2011 na karcinom prostaty.[6] Pochován je v Praze na Vyšehradském hřbitově v rodinné hrobce.[7]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Zemřel houslista Josef Suk, pravnuk Antonína Dvořáka. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2011-07-07. Dostupné online. 
  2. ↑ MATZNER, Antonín. Se Sukem odešla éra virtuosů. Lidové noviny. 2011-07-08, roč. 24, čís. 158, s. 24. 
  3. ↑ ZÁHORKOVÁ, Jana. Zemřel houslový virtuóz Josef Suk, pravnuk Antonína Dvořáka. iDNES.cz [online]. 2011-07-07. Dostupné online. 
  4. ↑ Zemřel houslový virtuos Josef Suk. Deník.cz [online]. 2011-07-07. Dostupné online. 
  5. ↑ Udílení titulu Doctor Honoris Causa Mistru Josefu Sukovi [online]. Společnost Josefa Suka, 2003-06-13. Dostupné online. 
  6. ↑ {{Citace monografie Marie Suková (17.3.1926 - 27.1.2024) | příjmení = Riebauerová | jméno = Martina | příjmení2 = Koutecký | jméno2 = Josef | odkaz na autora2 = Josef Koutecký | titul = Osm múz mého života | vydání = 2 | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok vydání = 2018 | počet stran = 201, 12 nečísl. s. obr. příloh | kapitola = Třetí múza: Jitka | strany = 66 | edice = Rozhovory | isbn = 978-80-7601-029-1 }}
  7. ↑ Josef Suk byl pochován na Vyšehradě. ČT24 [online]. Česká televize, 2011-07-15. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nositelé Ceny Antonína Dvořáka
Josef Suk mladší (2009) • Ivan Moravec (2010) • Jiří Kout (2011) • Ludmila Dvořáková (2012) • Jiří Kylián (2013) • Jiří Bělohlávek (2014) • Yo-Yo Ma (2015) • Richard Novák (2016) • Ivan Klánský (2017) • Česká filharmonie (2018) • Gabriela Beňačková (2019) • Jakub Hrůša (2020) • András Schiff (2021) • Pražský filharmonický sbor (2022)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Suk_mladší&oldid=24042448“